Podle dokumentu “Koncepce bytového družstevnictví, Příloha III“, který v roce 1990 vydal Svaz českých a moravských bytových družstev, se dějiny družstevního bydlení na dnešním území  České republiky datují do 19. století. Autoři dané publikace rozlišují dvě zásadní období vývoje družstevního bydlení:

1) 1873 – 1948

Období tzv. Lidových bytových družstev. Většina těchto družstev byla zřízena pro sociálně slabší skupiny obyvatel. Lidová družstva stavěla a spravovala sociální byty s podporou státu.

2) 1948 – 1989

Po roce 1948 byla nejdříve stávající bytová družstva zrušena, protože neodpovídala socialistickému modelu majetkového vlastnictví. Družstva byla chápána jako příliš kapitalistická a také jako nejednotná co se týče organizace (socialismus inklinoval spíše k centralizovanému modelu). Majetek družstev byl převeden do státního / městského bytového fondu a byty byly přidělovány Národními výbory. Na konci padesátých let však bylo zřejmé, že československý stát neměl dostatek prostředků na vyřešení tehdejšího velkého nedostatku bytů, který byl důsledkem poválečných škod i důsledkem stoupajících poptávek po moderním bydlení (s vlastním sociálním zařízením) ze strany mladých rodin. Z toho důvodu stát začal znovu podporovat zakládání bytových družstev, obvykle ve spojení s místními průmyslovými podniky. Režimu model družstevního bydlení vyhovoval – část stavebních nákladů totiž ze státu přecházela na družstevníky. Nicméně vzhledem k tomu, že soukromé vlastnictví nebylo režimem podporováno, tato nová podoba družstev nedovolovala družstevníkům bytové jednotky přímo vlastnit. Stát si navíc ponechal politické výsady a kontrolu nad přidělováním těchto bytů, které podléhalo místním Národním výborům. Z právního hlediska byla bytová družstva vázána stanovami vydávanými Ústřední radou družstev, která byla později přejmenována na Český svaz bytových družstev.

Autoři „Koncepce bytového družstevnictví“ hodnotí velmi pozitivně zejména počátky socialistických bytových družstev v šedesátých letech, obzvláště proto, že se tehdejším menším družstvům dařilo úspěšně vytvořit a podporovat spolupráci mezi svými členy a pocit sounáležitosti. Družstva, která vznikala v šedesátých letech, byla převážně malými organizacemi, které obvykle spravovaly jen dva nebo tři panelové domy o pěti až sedmi patrech. To přispívalo k vytvoření silného vztahu k danému místu, k ostatním nájemníkům i k celému projektu a podnítilo ochotu členů věnovat čas a úsilí péči o dané domy a jejich okolí. Stavební materiály byly tehdy také poměrně kvalitní a náklady na stavbu a údržbu nízké.

Zatímco raná družstevní výstavba kladla důraz na budování vztahu družstevníků k dané lokalitě, v sedmdesátých a obzvláště pak v osmdesátých letech byla ale bytová družstva v důsledku státní politiky centralizace slučována do větších celků, které převzaly rozhodovací pravomoci od jednotlivých družstev. V té době se také stát zaměřil na masovou výstavbu velkých sídlišť sestávajících z výškových domů, v některých případech až s 10 000 bytovými jednotkami. Stavělo se ovšem tehdy z méně kvalitních materiálů, a náklady na údržbu proto narůstaly. Tato mega-sídliště vyvolávala v obyvatelích často pocit anonymity a odcizení. Cena bydlení pro členy družstva byla navíc poměrně vysoká, i ve srovnání se státními nebo městskými byty, které nadále dotoval stát.

Tato situace byla dlouhodobě neudržitelná a vedla nakonec k vydání nových zákonů o bytových družstvech. V roce 1988 došlo k decentralizaci družstev, a znovu tak vznikla družstva menší, která mnohem více dbala na názory a zájmy místních samospráv. Centrální svaz navíc ztratil rozhodovací moc nad jednotlivými družstvy i samosprávami. Tento trend byl dále posílen zákony po roce 1989. V současné době samosprávy opět rozhodují samy o sobě.  Mohou se dobrovolně slučovat s většími družstvy, ale role družstev je omezena na zastupování členských organizací a prosazování jejich zájmů, a to zejména v oblasti státních vztahů.

3) Po roce 1989:

Jedním z hlavních problémů družstevního bydlení po roce 1989 byla a zůstává otázka družstevního vlastnictví. Jak bylo již dříve zmíněno, socialistický stát nepodporoval soukromé vlastnictví družstevních bytů jednotlivci ani bytovými družstvy. Tento stav se po roce 1989 rapidně změnil; stát v současné době politicky i právně naopak jednoznačně upřednostňuje soukromé vlastnictví, a to i na úkor jiných forem vlastnictví, včetně družstevního.

V rámci privatizace se bytová družstva, nebo přesněji družstevní samosprávy, staly právními vlastníky bytových domů a dnešní státní politika silně podporuje členy družstva v odkupu bytových jednotek do soukromého vlastnictví.

Mnohé bytové samosprávy, včetně U Opavice 2-4, se uchýlily ke smíšené formě vlastnictví. Někteří členové družstva si svou bytovou jednotku a podíl na domě odkoupili, jiní nadále zůstávají družstevníky a své byty do osobního vlastnictví nepřevádějí. Jak dokládají naše rozhovory, někteří členové družstva mají pocit, že přežívání bytových družstev je předem prohranou bitvou vzhledem k aktivní státní politice od roku 1989, která družstevnímu vlastnictví není nakloněna. Pravomoci bytových družstev a jejich struktura se značně změnily. Původní skupiny družstevníků společně a svépomocí pečující o údržbu sdílených prostor se v současné době mění na neziskové organizace správců budov.

Zdroje:

– “Koncepce bytového družstevnictví”, ing. Bucháček, dr. Zatočil, dr. Pektor, dr. Přikryl, dr.Lebl a dr. Krausová. Praha: Svaz českých a moravských bytových družstev, 1990.
–Stanovy Stavebního bytového družstva občanů, Praha: Ústřední rada družstev, 1962.
– František Holuša, Kronika SBD Stavbař, 1976-1980.
– Jan Hampel, rozhovor, 9. 8. 2018.
– Markéta Lattoňová, “Proměny zástavby v Opavě- Kateřinkách“. Diplomová práce. Slezská univerzita v Opavě, 2014.
– Historické materiály z archívu Karla Lyka, včetně hlavičkového fota.