Cílem projektu, jehož výsledkem jsou tyto webové stránky, bylo shromáždit a uchovat poznatky o životě sousedské komunity, kterou si vytvořili lidé žijící ve třech panelácích U Opavice 2-4 na předměstí Opavy. Já sama (Iveta) jsem se tady narodila a vyrostla.

Sousedství sestává ze tří sedmipatrových panelových domů, postavených v roce 1964-1965 Stavebním bytovým družstvem zaměstnanců n. p. Moravskoslezská armaturka, závod Minerva v Opavě. Jak název družstva napovídá, byty byly určeny zejména mladým zaměstnancům opavského výrobce armatur Minerva, ale zůstalo místo i pro zaměstnance dalšího místního strojírenského mega-závodu Ostroj. Nakonec obyvatelé tří paneláků tvořili směs různých profesí, včetně horníků, učitelek, vedoucí jeslí a dělníků a dělnic i technických pracovníků dvou výše zmíněných strojírenských závodů.

Já sama – a projekt prokazuje, že zdaleka nejsem sama, mám na dětsví prožité v sedmém poschodí paneláku U Opavice 4, ale hlavně v prostředí kolem domu, pěkné vzpomínky. A to i přesto, že byty byly malé, zdi „papírové“, soukromí žádné, teplá voda třikrát týdně do vyčerpání, výtah se kazil, elektřinu občas vypli, a když nebylo uhlí, tak byla zima. Internet ukazuje, že pozitivních hodnocení v poslední době přibývá, ale tradičně bývají životy prožité v panelácích zvenku hodnoceny lítostivě a s útrpností. Paneláky jsou spojované s uniformností a anonymitou, s šedí, s komunistickou propagandou východního bloku. Na rozdíl od těchto stereotypních asociací si samospráva U Opavice dokázala vytvořit k panelákům a k prostředí silný vztah, který přetrvává dodnes a je stále aktivně udržován.

Místní komunita se zformovala v šedesátých letech a mnozí současní obyvatelé U Opavice 2-4 zde žijí od samého počátku, kdy se aktivně podíleli na výstavbě prostranství, a vytvořili si tak hned od začátku k místu určité pouto. Rozhovory, které jsme s fotografem Jindřichem Štreitem s obyvateli bytů U Opavice 2-4 v červenci a na začátku srpna v roce 2018 uskutečnili, ukázaly, že mé vcelku kladné vzpomínky se mnou sdílí většina původních obyvatel paneláků. Co rozhovory ale také prokazují, je, kolik práce na straně družstevníků tyto pěkné vzpomínky dokládají a kolik úsilí se skrývá za příjemným prostředím, které zde lidé tak často komentují.

Jádrem projektu a těchto webových stránek jsou nahrávky 18 rozhovorů s 26 místními obyvateli, doprovázené fotografiemi Jindry Štreita. Většina účastníků rozhovorů jsou buď současní, nebo bývalí obyvatelé paneláků U Opavice 2-4, včetně dlouholetého předsedy místní družstevní samosprávy Vojtěcha Kostky. Navštívili jsme také pana Jana Hampla, předsedu družstva Stavbař, pod které samospráva U Opavice dnes spadá, a i obyvatelku sousedního rodinného domku U Střelnice, jejíž rodina v 60. letech odstupem části své zahrady pomohla vytvořit místo pro výstavbu paneláků.

Celkově se nám podařilo uskutečnit rozhovory se třemi generacemi obyvatel paneláků. Opravdovou pamětnicí je Gerlinda Frajzová, narozena v roce 1932. Třebaže se do paneláku U Opavice 2 nastěhovala až v 80. letech, paní Frajzová se v tomto sousedství, na předměstí Opavy, narodila a prožila zde celý život. V rozhovoru dokonce vzpomíná na německou Opavu před a za války. Vybavují se jí v paměti i takové historické události, jako bylo pronásledování židovského obyvatelstva Opavy nacisty, nálety na město a útěky do krytů, příchod sovětských vojáků a poválečný odsun německého obyvatelstva. Také pan Hampel, předseda družstva Stavbař, který bydlí od 60. let v nedalekých družstevních panelových domech na náměstí Republiky, si dobře vybavuje rozbombardovanou Opavu, proluky po zdemolovaných domech i poválečný nedostatek kvalitních bytů.

Nejpočetněji je v rozhovorech zastoupena první generace družstevníků U Opavice 2-4, dnes většinou pětasedmdesátníků a výš, kteří také představují největší procento současných obyvatel paneláků. V projektu tuto generaci zastupují: Jiřina Mainušová, Barbora a Karel Premusovi, Maria Korbelová, Marie Kocurová, Renata a Bohumil Kubánkovi, Věra a Josef Pavelkovi, Vojtěch Kostka, Libuše a Mirek Masaříkovi, Věra Beinhauerová a Zdeňka a Jan Jusovi (mí rodiče).

Druhou generaci místních obyvatel, dnes z větší části padesátníků, v projektu zastupují Pavel Lyko, Pavlína Granzerová (rozená Korbelová), Zbyněk Štěrba, Jolana a Luboš Kozákovi, Pavlína Newerlová, já sama, a do určité míry Eva a Arnold Kostkovi, kteří tvoří určitou mezigeneraci. Pavel, Pavlína, Zbyněk a já jsme U Opavice vyrostli a Pavel Lyko pamatuje, jak se paneláky stavěly, protože v té době s rodiči bydlel v sousední bytovce U Střelnice 18-20, v takzvaném Minerváku. Jeho otec, Karel Lyko, dnes již zesnulý, byl jedním ze zakladatelů družstva Minerva a jeho prvním předsedou.

Nejmladší generaci v projektu představují Terezka Bočková a Lenka Štrohalmová, obě dvaceti-plus leté, které se do domu U Opavice 4 přistěhovaly v nedávných letech s manžely a které jsou obě momentálně na tříleté rodičovské dovolené s batolaty (Jonáš a Katka).

Jak to spočítala Zdeňka Jusová, v šedesátých až osmdesátých letech (poté s narůstajícím věkem místních obyvatel přišel útlum) se tady v panelácích narodilo a vyrostlo, do určité míry kolektivně, přes šedesát dětí. Na co si ony a jejich rodiče nejvíce pamatují? Jaké mají vzpomínky na začátky a jak hodnotí své bydlení U Opavice 2-4 z dnešního pohledu? Jaký si lidé vytvořili vztah k místnímu prostředí? Co tady místní obyvatelé nejvíce oceňují a jaké jsou problémy? Jak se lidé družili před rokem 1989 a jak se druží dnes? Jak se po generacích mění vztahy mezi lidmi v panelácích, podmínky pro soužití?

V rozhovorech všichni chválili prostředí, ve kterém se domy nacházejí a které tady lidé považují za ideální. Kolem protéká řeka Opava, kam se děti i rodiče z paneláků chodívali kdysi koupat a na které se v zimě bruslilo. Arnold a Eva Kostkovi u Opavice (jak místní řece říkají) prý trávili v podstatě celé léto a nebyli sami. Pan Arnold Kostka vzpomíná, jak jim soused Baránek přinášel k Opavici na tácku kafe. Tok Opavy je regulován, ale v roce 1997 se řeka rozlila a zaplavila garáže i sklepy. Na povodeň mají pamětníci velmi živé vzpomínky.

Na dosah jsou také Městské sady, kde mnozí z obyvatel paneláků mají zahrádky a které nabízejí krásné vyžití včetně městského koupaliště, ideálního pro rodiny s malými dětmi. Fotbalový stadion pro fanoušky je co by kamenem dohodil, i když to je někdy problém kvůli občasnému provozu a hluku. Je tu všude příroda, zeleň, včetně krásné lipové aleje; kuňkají tu žáby, zpívají ptáci, létají chrousti, kvákají kačeny a přitom do města je to blízko. Stříbrné jezero, neboli Sádrák, je od paneláků také naskok. Hodně lidí dále oceňuje, že paneláky jsou jenom tři – tedy nejedná se o velké sídliště – a že jsou zařazeny do čtvrti rodinných domků. A třebaže byty jsou malé, prostor kolem domů je rozsáhlý. Ti, kteří zde vyrostli, mají právě na prostranství kolem domů nejpěknější vzpomínky – ať už na hřiště nebo na houpačky nebo prostě na trávník, na kterém jsme si všichni vyhráli.

Ale prostranství kolem paneláků se neupravilo jen tak samo o sobě, a jak to v rozhovoru zdůraznil například Zbyněk Štěrba, my děti jsme měly velké štěstí, že tady byli zapálení tatínkové a maminky, kteří přiložili ruku k dílu. První generace družstevníků se na budování a zvelebování okolí podílela velmi aktivně a je zajímavé, že prý na extra práci tehdy “nebrblali.” Velmi jim záleželo na tom, aby si tady vytvořili pěkné prostředí k žití, a věděli od začátku, do čeho jdou a že družstevnictví obnáší společnou brigádnickou práci. Byli tady na začátku vesměs všichni mladí – mladé rodiny s dětmi. V rozhovorech vzpomínají, že byty – z dnešního pohledu dost stísněné – se jim v 60. letech jako malé nejevily a že většině nevadilo, že jdou bydlet do panelového domu. Především vítali soukromí, moderní zařízení i velice přijatelné nájmy. Většina z nich původně bydlela buď stísněně s rodiči, nebo v podřadných bytech se společným sociálním zařízením.

Když se první družstevníci do paneláků k Opavici přistěhovali, tak dokončení a zvelebení prostranství bylo zcela v jejich rukou. Vzpomínají na brigády BSP a akce Z, v rámci kterých se upravoval trávník, sadily stromky, zakládaly květinové záhony a živý plot, budovalo hřiště, svépomocně stavěly garáže. Na jaře a na podzim se společně uklízelo okolí, družstevníci hrabali listí, zametali a jinak brigádničili. Třebaže já jsem zrovna z brigád nadšená nebyla, Pavlína (rozená Korbelová) na ně chodila ráda – těšilo ji, jak se po brigádnickém dni odvážela vlečka plná smetí a odpadu a všechno bylo zase čisté.

Z rozhovorů je také zřejmé, že stát v předlistopadové minulosti přispíval svépomocným brigádnickým akcím nejrůznějšími způsoby, které dnes už nejsou k dispozici. Protože režim zdůrazňoval společné vlastnictví a kolektivismus, nebylo neobvyklé, jak například vzpomíná pan Kubánek, si k družstevnímu zvelebování zapůjčit podnikové auto. Bylo možné svařit potřebné věci třeba i v pracovní době v závodní dílně a různým způsobem využívat podnikové materiály, nástroje a zařízení. Lidé tyto věci brali jako samozřejmost, ale se změnou státní ideologie po roce 1989 tyto možnosti zmizely a dnes, kdy podniky jsou zprivatizované, už to tak nejde. Zvyk je ale (naštěstí?) železná košile, a třebaže brigády už dávno neexistují a samospráva dnes zaměstnává pana Vavrlu na sečení trávy, údržbu keřů i na menší opravy a nedávno začala pronajímat i úklidovou službu, mnohým ze starousedlíků to nedá. Uklízejí prostranství nebo se starají o zeleň – ať už je to paní Hendrychová, pan Kocur, dřív paní Elblová nebo paní Martínková, Newerlová, Štěrbová,  Štefunková, Šindelková, Kubánková, Irena Kostková či pan Jusa, který momentálně vyrábí z pařezů sedátka k posezení pod ořechem dole u domů.

Vedle brigád, na které z větší části účastníci rozhovorů vzpomínají pozitivně, i s určitou pýchou, si nejvíce starousedlíků vzpomnělo na Dny dětí, které samospráva, pod vedením Karla Lyka, slavila několik roků v 70. a 80. letech – vždy na začátku prázdnin. Díky panu Lykovi se dochovaly i fotky. Z rozhovorů vyplývá, že tyto Dny dětí slavily nejen děti, ale že to byl příjemný zážitek i pro dospělé. Nezávisle na sobě několik pamětníků připomnělo hlavně jeden rok, kdy prý u táboráku dospěláci seděli až skoro do rána. Vypilo se všechno, i bezinkové víno od pana Mainuše. Tak se lidi poznávali a vytvářeli i určitý kolektiv – přes společnou práci a zážitky, které se později přeměnily ve společné vzpomínky. Určitě tady lidé nežili jako nějaký velký komunistický kolektiv, to v žádném případě ne – rodina zůstala rodinou. Lidé trávili nejvíce volného času právě se svou vlastní rodinou – u babičky, na zahradě, na zahrádce, na chatě. Ale do družstevního systému byly také přímo zabudovány možnosti společného soužití, přes které se všichni poznali. Soused pomáhal sousedovi a na to pamětníci dodnes vzpomínají velmi rádi.

Někteří účastníci projektu se rozpovídali o tom, jak se podniky jako Minerva a Ostroj v minulosti staraly o své zaměstnance. Na stravování v závodní jídelně nikdo s velkou láskou nevzpomene, ale na chaty a rekreace ROH mají zaměstnanci vzpomínky moc pěkné. Škoda, že většina podnikových chat, které byly kdysi majetkem odborů, jsou dnes v privátních rukách. Pan Premus, dlouhodobý zaměstnanec Minervy, také vzpomíná na “hajdamaše,” neboli podnikové zábavy s gulášem i tancem. Na konci roku zbyly v Minervě peníze, a šlo se slavit. Lidé se družili – do jisté míry i napříč sociálními vrstvami, a režim, se všemi svými problémy, takové družení podporoval. Chyby a problémy předlistopadového systému jsou v rozhovorech zdůrazněny také. Paní Mainušová například vzpomíná na soudy s Miladou Horákovou, pan Masařík a pan Jusa mluví o tom, jak ztratili práci pro svou činnost v roce 1968, Luboš Kozák si vybavuje povinné praporkování oken a různé nudné oficiální akce a schůzování a mnozí další vzpomínají, jak obtížně se cestovalo do zahraničí.

Hodně pamětníků komentovalo, jak se současná společnost mění v individualistickou a materiální, a mnohým se stýská po době, kdy všichni více táhli za jeden provaz a kdy se společnost nerozdělovala do skupin podle velikosti výplat. Na druhou stranu je z rozhovorů ale také zřejmé, že rozdělování lidí do rozličných skupin existovalo i v předlistopadové minulosti. Například panelákové hřiště bylo jen pro “naše děti”, tedy děti z paneláků, zatímco děti z okolí tady nebyly vítány. A nejsamozřejmější štěpení lidí na romskou komunitu v sousedství a na neromské obyvatele se projevovalo jak v minulosti, tak i dnes, kdy se stává možná ještě více nepřekonatelné.

Jak obyvatelé paneláků hodnotí práci družstva a to, že byty byly/jsou družstevní? Velice kladně. Účastníci rozhovorů se všichni zmiňovali o úsilí předsedů: Karla Lyka, Oldřicha Mainuše a v dnešní době Vojtěcha Kostky. Vojtěch Kostka, který je předsedou samosprávy už od roku 1995 a předtím funkci zastával nějakou dobu i v 70. letech, vedl samosprávu úspěšně přes tak nelehké úkoly, jako byla přestavba kotelny z pevných paliv na plynovou, a později i přes celkovou revitalizaci panelových domů, kdy se domy zateplily, vyměnila se bytová jádra, výtahy i okna. Práce pana Kostky je vysoce oceňována. Mně samotné se z amerického pohledu jeví až neuvěřitelné, že se samosprávě podařilo – díky úsilí pana Kostky ve spolupráci s předsedou družstva panem Hampelem i s projektantem revitalizace – získat státní dotační podporu návratnosti části úroků. Jde o statisíce korun, které banka (pod podmínkou řádných splátek úvěru) postupně vyplácí na účet družstevní samosprávy.

Z rozhovoru s předsedou samosprávy člověk pochopí, proč se obyvatelé obávají jeho plánovaného odchodu z funkce. Je to funkce náročná a nevděčná, která vyžaduje pečlivost, finanční cit, plánování, technické znalosti, trpělivé jednání s lidmi, ale i určitý emocionální odstup při řešení názorových růzností a stížností ze strany bydlících. Je důležité pravidelně informovat příslušníky samosprávy o dění, navrhovat úkoly i řešení, následně pro ně získat nadpoloviční usnesení na dvakrát ročně konaných schůzích. Stejně tak je nutná součinnost s vedením družstva na bázi technické, účetní, členské a služeb. To vše povětšinou na úkor soukromí i k tíži rodiny. Plusem funkce jsou zdary, pozitivní odezvy většiny bydlících a symbolická finanční odměna. Po více než čtvrtstoletí práce a se získanou důvěrou nabývá i pan Kostka dojem, že tato činnost ve prospěch lidí je asi jeho životním údělem a přináší mu i určité potěšující zadostiučinění. Fandí mladým rodinám, které se na samosprávu pro její příznivé podmínky stále více stěhují, a věří, i přes jejich vyšší standardy oproti poválečné generaci, v jejich angažovanost.

Budoucnost družstva je nejasná. Jak předseda družstva pan Hampel, tak předseda samosprávy pan Kostka se v rozhovorech zmiňují o snahách státu po roce 1989 družstevnictví rozbít a nahradit soukromým vlastnictvím. Asi 50 % obyvatel paneláků U Opavice už jsou v dnešní době vlastníky svých bytů, třebaže to v podstatě nepřináší žádné výhody nad družstevním nájemnictvím, a samospráva je již rozdělena na nájemníky a vlastníky. Vlastníků bude určitě přibývat, což vyvolá ze zákona povinnost oficiálně ustanovit Společenství vlastníků jednotek s právní subjektivitou a vlastními Stanovami.  Na druhou stranu je z rozhovorů zřejmé, že se mladá generace od kolektivního smýšlení úplně neodvrátila. Luboš a Jolana Kozákovi jsou například velkými fanoušky ideje družstevnictví a jejich mladší syn je dokonce v Brně součástí kolektivu, který experimentuje s družstevní cukrárnou/restaurací.

Jak již bylo řečeno na začátku, třebaže panelové výstavby bývají spojovány s anonymitou, bytové družstvo U Opavice si tady od začátku vytvořilo určitý pocit kolektivního celku a sounáležitosti. Jeden způsob, kterým je tento pocit soužití stále udržován, jsou měsíční setkání u piva v nedaleké restauraci U tří jabloní. Byl to nápad pana Vojtěcha Kostky a kdokoliv je vítán, třebaže většina pravidelných návštěvníků jsou panelákoví starousedlíci. Mne zaujalo, že za nápadem původně stál pocit potřeby vytvořit příležitost, kde by se pravidelně vídali chlapi z paneláků. V Americe se hodně diskutuje o tom, jak je pro tamní muže, a zejména muže důchodového věku, těžké si najít a udržet dobré kamarády a jak jim tyto vztahy chybí.

Když už jsme u gendrových otázek, je zajímavé, kolik žen z paneláků U Opavice bylo zaměstnáno v technických či manuálních oborech a u strojů. Například paní Korbelová a Kocurová pracovaly v podstatě celý život jako dělnice v Minervě, paní Masaříková opravovala výtahy v Silezii, paní Beiheuerová jezdila v Ostroji s jeřábem, paní Premusová zase v Minervě se zdvižným vozíkem, paní Newerlová pracuje dodnes na směny a Eva Kostková dokonce několik let pro družstvo U Opavice topila, a to ještě v původní, neautomatizované kotelně. To všechno jsou fyzicky náročná zaměstnání, která s ženami tradičně nejsou spojována, ale která všechna ony zmíněné bravurně zvládly. V tomto kontextu se je třeba zmínit také o paní Mainušové, první ženské absolventce opavské průmyslové školy a pozdější normovačce v Minervě. Co se týká profesí, tak na stereotypy místní ženy nehleděly. Paní Beiheuerová dokonce šla pracovat na jeřáb do Ostroje proti vůli manžela. Jak vypráví v rozhovoru, její manžel byl přesvědčen, že práci na jeřábu nezvládne. Tím ji ovšem naštval.

Na závěr:
Protože jsem polovinu života prožila v České republice a polovinu v USA, nemohu nesrovnávat české a americké životní podmínky. Panelákové zástavby ve východní/střední Evropě je možné v kontextu urbanistické geografie chápat jako jakousi vertikální obdobu amerických satelitních městeček (suburbs). Jak paneláková sídliště ve střední/východní Evropě, tak satelitní městečka, typická pro bydlení středních vrstev v USA, jsou často popisována jako uniformní a fádní a spojována s anonymitou a určitým společenským odcizením. V USA je toto odcizení považováno za velký společenský problém a sociologové uvažují o tom, co s tím udělat.

Třebaže paneláky mají specificky symbolizovat anonymní a odcizený život za socialismu, tento projekt je svědectvím spíše o opaku. Družstvo U Opavice si dokázalo hned od začátku vytvořit k danému místu silný vztah a o anonymitě se zde nedá hovořit. Místní lidé tady bydlení srovnávají spíše k životu na vesnici, kde každý zná každého. I když částečně za tento pocit soužití vděčí předměstské lokalitě, projekt také podává svědectví o tom, že místní pocit soužití a příjemné prostředí se nevytvořily samy od sebe a že se za nimi skrývá hodně společného úsilí a ochoty ke společné práci. Člověk také musí ocenit, jak k budování zmíněného pocitu soužití vytvářel dřívější společenský systém se svým důrazem na kolektivní vlastnictví a kolektivní úsilí aktivně podmínky. K původnímu společnému úsilí přispěla určitě i poválečná doba a rozhovory svědčí o tom, jak nadšená a z dnešního pohledu až neuvěřitelně nenáročná byla poválečná generace našich rodičů. Na závěr lze jen souhlasit se slovy Zbyňka Štěrby, že tady U Opavice 2 – 4 naši rodiče vytvořili něco unikátního. Ať už to bylo za pomoci tehdejšího režimu, nebo jemu navzdory.

Fotografie:
– Jindřich Štreit
– Karel Lyko, archívní fotografie ze stavby dětského hřiště U Opavice 2-4
– Karel Lyko, archívní fotografie ze Dní dětí U Opavice 2-4
– Pavel Lyko, fotografie z povodně, 1997
– Pavelková (Blažková), archivní fotografie silnice U Opavice z 60. let