Jiřina Mainušová, U Opavice 2, 26. 7. 2018
“To snad není pravda, že jsme byli tak zaslepeni a tak jsme tomu věřili.” (o procesech s Miladou Horákovou)
Paní Mainušová, původně z Chlebičova, byla první žákyně opavské průmyslovky a s manželem Oldřichem se poznali právě tam. Vzali se v roce 1962 a v roce 1964 se jako jedni z prvních přistěhovali do paneláku U Opavice 2. Předtím bydleli na Palackého ulici ve sklepním bytě. Manžel byl zaměstnán v technických službách, později se stal zástupcem ředitele na učilišti a po roce 1968 odešel do Braneckých železáren v Horním Benešově. Paní Mainušová pracovala až do důchodu v Minervě, kam ji původně přetáhl její otec, který v Minervě také celý život pracoval. Paní Mainušová tam byla zaměstnána jako vedoucí oddělení norem. V rozhovoru vzpomíná na to, jak manžel, se kterým vychovali U Opavice dceru a syna, byl nějakou dobu předsedou místní družstevní samosprávy a co to obnášelo. Vzpomíná na brigády, na které prý nikdo nereptal, na Dětský den a bezinkové víno, které se tam popíjelo, na povodeň v roce 1997, i na svou kočku Agátu. Mluví o tom, proč lidé vstupovali do KSČ a vzpomíná na procesy s Miladou Horákovou a na rok 1968.
